Budeme pracovat individuálně v rámci skupiny, v počtu do 10 lidí.
Během první části tvůrčí dílny, si každý účastník, pomocí malování či kresbou, může vyjádřit vlastní prostor i jeho ohraničení. Následně bude čas, jak pro sdílení prožitého, tak pro rozhovor o praktickém využití. (výtvarné potřeby jsou zajištěny, je možnost si přinést i vlastní).
Koncem roku 2023 vzniklo ve Fakultní nemocnici v Olomouci nové pracoviště Centrum zdraví a prevence. Jedná se o ojedinělý počin, kdy se na půdě fakultní nemocnice, jako první v České republice, objevuje Ambulance psychosomatické a preventivní medicíny.
V našem krátkém sdělení se s Vámi rádi podělíme o první zkušenosti z provozu doplněné o fotografie z nově vzniklého oddělení.
Současná medicína je ve své kvalitě i účinnosti nepřekonatelná a nenahraditelná. Přes tuto její kvalitu a pokrok v posledních desetiletích není naše populace zdravější. Další posun ve kvalitě a efektivitě poskytování péče narazí na svůj strop a rozhodně tímto nedosáhneme zdravější populace. Proto je třeba podporovat to, co je pro zdraví zásadnější, a to je prevence.
Kromě primární prevence je dnes také žádoucí pracovat s příznaky či nemocemi, kterými procházíme a něco změnit, abychom se z nich poučili. Dnešní poznatky mimo jiné dokazují, že například i to, jak se cítíme, se odráží do celého organismu a na stejný podnět může přijít fyziologická či patologická reakce organismu. Bez komplexního přístupu nezhodnotíme velká potenciál současného zdravotnictví. Prezentace se zaměřuje na konkrétní příklady z fakultní nemocnice v Olomouci.
V tomto příspěvku nám půjde o nástin fenomenologicko-daseinsanalytické perspektivy v psychoterapii, přičemž v první části se dotkneme tzv. „postoje fenomenologické otevřenosti“ a „dialogu“, jakožto dvou stěžejních a zároveň vzájemně propojených pilířů léčivého setkání v psychoterapii. V druhé části příspěvku bude předložen daseinsanalytický výklad (psycho) somatické kazuistiky mladého muže. V první části příspěvku si například budeme klást otázku, jak může postoj fenomenologické otevřenosti prožívat sám terapeut. Kultivovat tento postoj znamená dotýkat se sféry subjektivní zkušenosti, která předchází jazykovou zkušenost, a ve které se vyjevuje smysl a vzniká porozumění. Je tedy subjektivní zkušenost v psychoterapii více než slova a konkrétní pojmenování? V psychoterapii se postoj fenomenologické otevřenosti v mnohém protíná s dialogem, neboť nacházíme-li se v tomto postoji, současně se otevíráme dialogu s druhým člověkem (pacientem nebo klientem). Je potřeba neplést si dialog s pseudodialogem. Pseudodialog je technický, mechanický a neautentický; „užívají“ se v něm naučené, otřepané nebo i chytře znějící terapeutické a psychologické fráze a techniky. Avšak pseudodialog nenechává věci vyvstávat, ale násilně a mocensky je vměstnává do předem určených kategorií (psychoterapeutem nebo i pacientem/klientem). V dialogu se dáváme vzájemně existenciálně všanc, otevíráme druhému možnost nechat námi „otřást“, tj. otřást naší celkovou existencí. V dialogu dochází k proměně obou zúčastněných – tedy i psychoterapeut je zasažen.
Těžiště předložené kazuistiky mladého muže tkví v daseinsanalyticky uchopeném výkladu kombinace dvou zásadních (psycho) somatických obtíží a nárysu krátké společné terapeutické cesty (9 setkání). Tato i přes svou relativní časovou omezenost vykázala pozitivní výsledky spočívající nejen v ústupu klinických obtíží, ale především v nově se rozprostírajícím porozumění pro fenomény, jež se nemocnému ukázaly. Stěžejními antropologickými konstantami (existenciály), jichž jsme se spolu v terapii dotýkali (ač ne formou explicitního vyřčení) bylo domovství, časovost a tělesnost. Zdá se, že pod vlivem specifické formy našeho spolubytí v individuální formě psychoterapie došlo a dochází u pacienta k postupnému otevření se pro jemu přináležející vztahové možnosti a k celkové větší míře autenticity jeho existence.
Príspevok sa venuje vzťahovej a vývinovej perspektíve vrámci biopsychosociálneho pohľadu na psychosomatické ťažkosti a ochorenia. Rané nepriaznivé a traumatické skúsenosti a/alebo závažné zanedbanie emočných potrieb môže viesť k rozličným úrovniam porúch vzťahovej väzby, ktoré majú aj svoje neurobiologické koreláty. Zmeny v stresovej odozve a poruchy emočnej regulácie sa spolu s genetickými dispozíciami môžu podieľať na vzniku a priebehu psychosomatických ochorení. Mnohí pacienti s (psycho)somatickými ťažkosťami majú tiež problém v oblasti dôvery a spolupráce s lekármi a psychoterapeutmi, ktorý vychádza z ich raných skúseností a môže značne komplikovať priebeh ochorenia a liečby. Príspevok vychádza z teoretických vedeckých základov a je ilustrovaný mikrokazuistikami z praxe.
Člověk není jen dvojí; je trojí. Krom těla a duše má rozum. Jak to míním? Zvíře je tělesný tvor a k tomu samozřejmě také po lecčems touží, také má své potřeby, záliby, charakter. To je jeho duše. Člověk se liší tím, že své potřeby, záliby, dokonce svůj charakter dokáže promýšlet. Může si zakázat chtít být tím, kým bezprostředně je. Dokonce lze tvrdit, že tento zákaz bezprostřednosti je to, co člověka vystihuje. Digitální technologie otřásly touto „architekturou“ člověka. Do určité míry nás odtělesnily. velké části našeho života nyní můžeme „vyřídit“ online. Nejsme online; jsme „onlife“. Odtělesnění je v nějakém smyslu snem jednoho proudu západní filosofické tradice, té, která spatřuje v těle „žalář duše“. Tito myslitelé mají za to, že odpoutání od tělesnosti i fyzických a psychických tužeb je podmínkou racionality. Zdá se však, že se v současnosti stáváme svědky toho, že oslabení vztahu k tělesnosti i fyzickým zkušenostem vůbec může ústit v nové podoby iracionality.
V psychoanalytické a psychodynamické psychoterapii psychosomatických pacientů se od doby Sigmunda Freuda a Franze Alexandra zásadně mnoho nezměnilo. Stále dominuje princip vytěsnění psychických konfliktů do tělesné sféry. Dnes naši pacienti potlačují nejen emoce spojené s „bojem či útěkem“, tedy sympatikogenní reakce, nýbrž stále častěji i potřebu relaxace a regenerace, tudíž funkci parasympatiku. Jedna změna záleží i v tom, že mají psychosomatické symptomy vztahový a komunikativní význam, což se promítá i do vztahu kterapeutovi, který je tudíž může svým postojem ovlivnit.
Další změna se týká, na rozdíl od vytěsnění emocí , jejich vývojového deficitu, neboť zůstávají na úrovni tělesných reakcí, kterým je třeba porozumět. Daleko víc zájmu se dnes věnuje spirituálnímu přístupu, jak aktivaci sebeúzdravných schopností tak i přímému vlivu myšlenek – jak pacienta tak i terapeuta – na úzdravný proces. Zdůrazňuje se víra v uzdravení, vytváření vlastního placeba, které by mělo souznít s osobnostním zaměřením pacienta. Zde existují styčné body s KBT, s enviromentálním psychoterapeutickým přístupem i např. s modlitbou a meditací.
Na základě příkladů z praxe bude diskutován typický postoj pacientů s psychosomatickými symptomy k psychoterapeutické léčbě. Zprvu půjde o otázku, zda existují typičtí psychosomatičtí pacienti. Tím, že trpí tělesnými příznaky je nabíledni, že čekají pomoc od tělesně orientované medicíny, která vítá pasivitu a závislost na autoritativní a biologické lékařské péči, potažmo na aplikaci léků či doporučení k operaci. Jejich tělesné obtíže bývají vyjádřením odporu se zabývat psychickou problematikou, která je projikována do zevních vlivů, stresu apod. Pacienti přijímají roli bezmocné oběti. Vlastní podíl na onemocnění se v jejich prožívání rovná selhání, což je pro ně včetně doporučení k psychoterapii potvrzením jejich slabosti. Identifikují se s výkonovým očekáváním a nedovolí si oddech, leda pod rouškou nemoci.
Jeden z hlavních úkolů psychoterapeuta záleží v tom je získat k aktivní spolupráci na psychoterapeutické léčbě. Bude diskutován fakt, jak vyjadřují jejich tělesnou symptomatikou svůj problém, což je pro ně snazší nežli ho řešit v životě.
Psychoterapeutická témata spojená s nemocí a jejich biologické souvislosti při prevenci a léčbě pohledem psychoonkologie. Role psychiky při prevenci onkologických onemocnění. Aktuální výzkumné poznatky možných souvislostí progrese nemoci a psychoneuroimunologických faktorů. Představení pilotních zahraničních výzkumných studií v oblasti psychosomatických a psychoterapeutických intervencí v této oblasti.
Psychosomatický způsob uvažování mění tradiční paradigma kontaktu lékaře s pacientem. Tradiční diferenciální způsob uvažování nad symptomem s kolečkem algoritmem doporučených vyšetření a s vidinou dosažení cílové mety-diagnózy, se proměňuje v setkávání, na jejichž konci může být poznání dosud skrytého významu nemoci. K tomu je však zapotřebí odvaha obou aktérů tohoto setkání. Praktický lékař a internistka se zamýšlejí nad scénářem konzultací s pacientem. Hledají limity ve svých terapeutických postupech, kdy je běžně indikovaný lék častěji nahrazován slovem či jiným nástrojem, jehož účinky si u pacienta posléze ověřují. Kladou si otázku, jestli jsou pacienti, kteří sami mnohdy termín psychosomatických souvislostí nadužívají, na tento způsob léčby připraveni.
Fyzioterapie je oborem, pro který je znalost psychosomatických vztahů, a to nejen v rámci pohybového systému, velmi významná. Emoční stav ovlivňuje svalové napětí a řízení motoriky, tedy i kvalitu pohybových funkcí. Znalost těchto vztahů nejenže dává možnost zhodnocení vlivu psychiky na vznik současných potíží pacienta a hraje významnou roli v tvorbě terapeutického plánu, ale přináší i možnost indikace cílené pohybové aktivity v terapii s cílem využít jejího specifického vlivu na pacientovu psychiku (viz koncept psychomotorické terapie).
V kontextu psychosomatiky bývají z okruhu fyzioterapeutických diagnóz nejčastěji zmiňovány bolesti zad, některými autory označované přímo jako psychosomatické onemocnění. Psychika má však v jejich vzniku velmi variabilní podíl a je důležitou kompetencí fyzioterapeuta umět jej zhodnotit a na základě toho volit terapeutický postup. Je otázkou, jakou efektivitu může mít u fyzioterapeutických diagnóz, typicky funkčních poruch pohybového systému a nejtypičtěji právě bolestí zad, psychoterapie. Není na místě pochybovat o postupech zaměřených na management stresu a zvýšení resilience, diskutovat je možné o indikaci dalších psychoterapeutických metod a postupů. Nicméně vždy se jedná v terapii o přístup komplexní – kombinaci fyzioterapeutických metod s metodami psychoterapeutickými, a to jak verbálními, tak neverbálními, případně dalšími terapeutickými metodami a postupy.
Přednáška přináší v úvodu přehled současného stavu vědeckého poznání v rámci daného tématu, poté se zaměřuje na reflexi české praxe včetně rozvahy nad etickými aspekty nabídek některých fyzioterapeutických pracovišť nabízejících i terapii psychosomatických potíží.
Můžeme se zde setkat s nerespektováním hranic mezi zdravotnickými a nezdravotnickými službami, mezi fyzioterapií a alternativní a komplementární medicínou, mezi fyzioterapií a psychoterapií a s marketingovými slogany slibujícími nemožné účinky terapie, což může v konečném dopadu poškodit pacienta. Máme je vnímat jako přirozené fenomény tržního prostředí nebo hledat cesty, jak riziko poškození pacientů minimalizovat? A má současná psychosomatická medicína v českém prostředí v současné době jednotnou podobu a pevně vytvořené základy, aby tato regulace vůbec byla možná? Pojďme o tom všem společně diskutovat!
Workshop navazuje na přednášku Psychosomatika ve fyzioterapii – ideály a praxe a nabízí ukázku pohybových cvičení zaměřených na harmonizaci svalového napětí a zlepšení funkčního stavu pohybového systému, na redukci tenze a úzkosti, na harmonizaci dechových funkcí a zlepšení vnímání vlastního těla. Naučíte se cviky, které mohou být součástí vaší každodenní péče o pohybový systém a zároveň podpoří osobní pohodu a pomohou v redukci stresové tenze.
Prosíme účastníky, aby si pokud možno donesli vlastní malý rehabilitační balonek (overball), a pokud chtějí, i vlastní karimatku.
Psychosomatická medicína jako odpověď na dehumanizaci zdravotnictví ve 20. století usilovala o překlenutí psychosociálních a emocionálních mezer v aspektech zdraví a o hlubší pochopení komplexní povahy nemocí. I přes své zaměření na integraci těla a mysli se ale od hlavního proudu vzdálila a jako specializace může fragmentaci medicíny paradoxně prohlubovat. Je třeba znovu přehodnocovat, co máme vlastně psychosomatikou na mysli, jak její definici ovlivnily psychodynamické směry a jak se zdravotní péče a strádání lidí od dob Freuda a jeho následovníků proměnily. Je třeba se posunout od psychosomatické medicíny k psychosomatickému přístupu v medicíně. Tento přístup integruje biologické, psychologické, sociální a životní faktory, přičemž klade důraz na tzv. „velkou šestku“ (fyzická aktivita, výživa, spánek, zvládání stresu, vztahy a vyhýbání se závislostem) a akcentuje rozvoj sebepéče a prevence na všech úrovních včetně využití možností eHealth. Odborníky v těchto oblastech již máme, potřebujeme ale vytvořit jejich funkční spolupracující síť a vzdělávat je v novém způsobu uvažování.
Tento workshop je zaměřený na objevování a stanovení osobních hranic prostřednictvím vlastního těla a hlasu. Účastníci budou zkoumat, jak vnímají své tělo, jaké má pro ně význam, a jak si uvědomují svůj prostor ve světě. Budou mít příležitost ochutnat několik technik embodimentu, jak se pevně postavit za sebe a zabrat prostor, který jim patří. Během workshopu budeme pracovat s příběhem z knihy „Velmi špatné pohádky“ – Rostlinka Chudinka, která účastníkům pomůže ještě jinak nahlédnout téma uhýbání a hledání vlastní síly.
V dnešní době bude nejdříve nutné vymezit, jak autor přednášky rozumí termínům psychosomatická medicína a psychoterapie. Psychosomatická medicína může být název způsobu medicínského myšlení nebo medicínského oboru. V obou případech jde o práci s nemocnými, v jejichž stonání hrají významnou roli psychické a sociální faktory. Vzájemné propojení psychosociálních a somatických mechanizmů je složité a v čase proměnlivé. Proto i diagnostická rozvaha a nabídka léčebných postupů není statická, proměňuje se v čase. Psychoterapie je léčebná metoda, která užívá nejrůznější psychologické prostředky.
Zdaleka ne každému pacientovi je možné psychoterapeutickou metodou pomoci. Nezbývá než v prvním kroku pracovat s nemocným na somatickém pracovišti a spolu s ním hledat pro obě strany (zdravotníka i nemocného) přijatelné vysvětlení. Teprve když dojde ke shodě, je možné pacienta zařadit do psychoterapeutické léčby.
Psychosomatická medicína je mostem, který se na jednom břehu opírá o EBM, na druhém břehu využívá oporu a pomoc spřízněných profesí. Zejména pak psychologů a fyzioterapeutů. Spojuje. Nerozděluje.
V době atomizace medicíny na podobory oborů je důležité neztratit celkový pohled na člověka v jeho zdraví a nemoci a na straně druhé respektovat hranice kompetence pomáhajících profesí vymezené odborností.
Na příkladu z praxe vyložme karty na stůl.
Hlas je nástroj zprocesování emocí. Je s nimi bezprostředně propojen již na úrovni těla, které je velmi nápomocné při jejich kotvení. V naší,,němé“ civilizaci, kde není zvykem emoce projevovat hlasem, se znovu učíme se o sebe tímto způsobem bezpečně postarat. Hlasová intervence může být laskavá, krátká a efektivní i v rámci psychoterapeutického nebo lékařského settingu a nemusí přitom být hlučná. Budeme se dotýkat sami sebe uvnitř těla hlasem, pouštět nahromaděné, vracet se do plynutí.
Problematika lidského bytí zahrnuje dimenze, které nelze redukovat pouze na empiricky uchopitelné či racionálně analyzovatelné aspekty. Edith Steinová (1891-1942) usilovala o komplexní pohled na člověka, který integruje poznatky psychologie, fenomenologie a filosofické antropologie formované křesťanskou vírou. Tento přístup umožňuje uchopit lidskou existenci jako „komplexní skutečnost“, která zahrnuje nejen racionální a tělesné aspekty, ale směřuje i do nejhlubších duševních a duchovních vrstev bytí. Právě zde má „anima“ své nezastupitelné místo jako prostor oživování a dozrávání lidského „Já“. V současné době bývá tento rozměr přehlížen, což vede k fragmentaci vnímání člověka a ke ztrátě celistvého chápání jeho identity. Steinová proto nabízí syntetický model, jenž umožňuje překročit jednostranné redukce a vrátit se k „celostnímu“, tj. empiricko-transcendentálnímu pojetí lidského bytí. Přednáška představí některé základní a stále aktuální myšlenky tohoto pojetí.
