Genderová dysforie jako bio-psycho-sociální problém v rodině a ve společnosti
Historie a význam pojmů stres a adaptace v kontextu psychosomatické péče
Stres a adaptace v psychosomatice
Narativní medicína; inspirace pro českou psychosomatiku?
Vnímání hranic těla a stres
Není žádným tajemstvím, že naděje, které v r. 1977 vkládal do své bio-psycho-sociální teorie nemoci a zdraví její autor G. Engel, se nenaplnily. Drtivá většina výzkumu i léčby probíhá na základě poznatků získaných převážně v biologické vrstvě naší reality. Od sedmdesátých let došlo v biomedicíně k ohromnému rozvoji, takže si organizátoři zdravotnických systémů si ani nemuseli všimnout, že jsme šanci na rozšíření bio-psycho-sociálního pohledu na nemoc v medicíně minuli. Znovu nás na naši chybu začal upozorňovat značný nárůst pacientů s medicínsky nevysvětlenými symptomy (MUS). Ani to nestačilo. V posledních letech jsme konfrontovaní s ještě křiklavějším nástupem dospívajících s genderovou dysforií (GID) nebo s rychlou gender dysforií (RGID). Počty emočně nestabilních adolescentů, kteří nacházejí problematickou úlevu v sebepoškozování a mezi vrstevníky v ujišťování, že se narodili do špatného těla, narostly za posledních deset let o 1000-4000% (podle různých zdrojů). Zdravotnická veřejnost začala zoufale hledat zdroje i možnosti léčby tam, kde dosud hledala: v biologickém aparátu a v jeho operativním a hormonálním ovlivňování. Přibývající počty žalob ze strany takto „léčených“ pacientů nás varují. Máloco je bio-psycho-sociálně podmíněné tak, jako právě sexuální identita. Na otázky, kdo jsem, jak mě vidí ostatní, jak naplním svůj život s tou výbavou, kterou jsem vrozeně dostal(la), ve světě, do kterého jsem se narodil(la), nelze odpovídat jen biologickými zásahy. Bude vědecká medicína tentokrát schopná zvednout zrak od biologických zkoumání a rozšířit zorné pole o psycho-sociální kontext vývoje adolescenta? A tedy o pohled na bio-psycho-sociální organizmus rodiny a o porozumění hlubinné dynamiky rodinných vztahů a jejích zákonitostí? Bez spolupráce s nelékařskými obory se medicína v tomto případě neobejde.
Na přednášku o našich zkušenostech s rodinami, které se potýkají s genderovou dysforií svých adolescentů, navážeme workshopem. Na ten zveme kolegy všech oborů, kteří podobně jako my hledají optimální léčebné postupy pro tyto emočně nestabilní adolescenty.
První část přednášky bude pokusem o věcný a historický přehled různých významů pojmů stres a adaptace. V kontextu psychosomatické péče v prvním kroku obvykle usilujeme o identifikaci zátěžových, často i konfliktních situací, pacientem často ne plně uvědomovaných, které by mohly souviset s obtížemi, se kterými pacient přichází. V dalším kroku pak hledáme cesty, jak pacientovi pomoci, aby své vnitřní i vnější konflikty řešil lépe a účinněji.
Současný stres se dle mého názoru stupňuje tím , že se neustále vzdalujeme přirozenému způsobu života, spontánnímu a autentickému reagování na nejrůznější psychosociální situace (odtud název civilisační nemoci). Dnešní doba klade stále větší nároky na výkonnost, k čemuž neblahým způsobem nahrává i naše vlastní narcistická motivace, totiž snaha se prezentovat, být viděn v našem globalizovaném světě, mít pocit sebepůsobnosti a hrdosti. Žít důstojně se zdá být důležitější nežli blahobyt. Do psychoterapie přichází stále více i mladých lidí s nedostatkem sebedůvěry a sebevědomí, ba s pocitem deficity vlastní identity. Na jedné straně je to pochopitelné, na druhé straně se občas ptám, zdali si nedělají stres sami. Neustálé zabývání se vlastním egem jde často na úkor zájmu o budování vztahů k ostatním lidem.
Druhým důvodem přibývajícího stresu je často přezíravá dlouhodobá frustrace z nedostatku opory, ochrany (Havlovské lásky a pravdy) mezi lidmi, tudíž opět stres, jen někdy vyplave tato potřeba s nebývalou silou na povrch, često u jedinců, kteří byli příliš alternativně (ne)vychováváni.
Přizpůsobení se zátěžové situaci je sice často obdivuhodné, jak člověk manipuluje svůj vnitřek, např. když vytěsní přirozenou, např. agresivní reakci až do tělesné sféry a vyhne se tak konfliktu, což je však i smutné, pomyslíme-li na to, že pak určitou část svého emocionálního života nežije. Na druhé straně zachránil tento způsob adaptace křehkou dětskou homeostázu, čímž není snadné se této adaptace vzdát. Jeden ze zakladatelů psychosomatiky Viktor v. Weizsäcker tvrdil, že psychosomatické příznaky vznikají na místě nežitého života a nevykonaného činu. To je opět stresová situace, a její potlačení stres a s ním spojené napětí jen stupňuje.
Z toho logicky vyplývá, že optimální adaptace na stres je rozeznání a řešení stresové situace. Motivovat k tomu může psychoterapie. Tím, i prvními kroky na této cestě, jež by se měly udát ve vztahu pacient – terapeut se zabývá celá přednáška.
Biomedicínský model byl v minulých desetiletích kritizován z různých pozic a v souvislosti s vývojem v různých oblastech poznání. Jedním z inspirativních vlivů byl a stále je tzv. narativní obrat, který kromě humanitních a společenských věd obohatil o něco později i medicínu. Podobně jako bio-psycho-sociální model i narativní medicína zdůrazňuje význam subjektivní zkušenosti pacienta, komunikaci mezi zdravotníky a nemocnými, a v neposlední řadě širší kontext stonání, zdraví a emoci. V příspěvku uvedeme hlavní východiska narativní medicíny, jak se rozvinula zejména v anglicky mluvících zemích. Dále představíme koncept narativní citlivosti a zmíníme výsledky nedávného explorativního výzkumu narativní citlivosti u studentů medicíny. V závěru příspěvku se krátce zamyslíme nad tím, jak narativní citlivost jako součást komplexních komunikačních dovedností rozvíjet u budoucích a začínajících lékařů.
Jedním z důležitých předpokladů pro zvládnutí stresu je dát mu mu určitý tvar. Samotné zpracovávání tvaru je tvořivou prací, tvar představuje uchopitelnost, která následně vede k většímu pocitu jistoty, kompetence, vybízí k imaginaci, k promýšlení konkrétních kroků. Určitý tvar představuje slovo, pojmenování situace, popř. uchopení jejího smyslu. Tvar představuje také nádoba, kontejner, který můžeme prožívat vně sebe, v případě, kdy nás drží něco vnějšího, jsou to rituály, kultura, emoční podpora blízkých, kontejnování terapeuta. Tvarem je pak také tělo, dává prožitku konkrétní, hmotnou podobu. Příspěvek se bude věnovat tomu aspektu utrpení, které souvisí s potížemi propojit obsah prožitku a tělesný tvar, kdy nedochází k řešení problému somatizací, ale určitým specifickým chováním. Tento fenomén bude popsán na příkladech z beletrie a filmu, následně z kazuistických příkladů, zvláštní pozornost pak bude věnována masochistickému aspektu a psychosomatice úrazů (zkušenosti autora z práce na Klinice popáleninové medicíny FNKV Praha). Budou uvedeny možnosti psychoterapeutické práce v tomto ohledu, např. práce s Groundingem (Biosyntéza), s tím související „psychohygiena padání“, techniky zvědomování hranic těla. Budou uvedeny také příklady, jak lze toto zpracovávat na kulturní, společenské úrovni – náboženské rituály spojené s výrazným tělesným aspektem, festivaly tvrdé hudby, úvahy novináře M. M. Šimečky o prožívání sportu, výzkum zkoumající důležitost komplexního pohybu u dětí jako prevence úzkostných poruch a další
