30 – letý Hynek přichází do našeho Terapeutického centra Kateřinská (při Institutu OUSHI CMTF UP) po dvou letech martýria s bolestmi prostaty… Bolestmi plynoucími z opakovaných bakteriálních zánětů, kdy s urologem střídali jedno antibiotikum za druhým… Léky sice mikroby vyhubily, od bolesti však neulevily, ta se spíše stupňovala. Urolog mu tehdy řekl: „Naučte se s tím žít…“ Vystřídal jej za jiného, příliš to však nepomohlo. Jak říká: „Měsíc jsem byl bez práce, nemohl jsem to usedět v té své pracovní židli, tak moc to dole bolelo… V době zahájení naší terapie už bylo o dost lépe. Bolesti přece jen ustoupily a trápily ho spíše občas. Urologické testy dopadly vždy dobře, laboratoř byla „bez nálezu“. Hynek však stále svůj „nález“ měl – bolest si ho jako „věrná družka“ stále sama nalézala. Navíc se časem přidaly uši, či spíše hlava, jak znají všichni, jež pronásleduje vlezlý nevítaný a nazapuditelný host – tinnitus. Ten Hynka zachvátil poté co přestal kouřit marihuanu.
Hynek je programátor – samoouk, studoval pedagogiku na univerzitě, ale nevěnoval se jí ani den. „Ajťácký“ talent v sobě objevil už na škole, počítače jej vždy bavily, včetně hraní her. Programováním se tedy začal živit, a dobře, šlo mu to…Řada postupů je jeho vlastních, autorských, a jeho produkty se začaly brzy dobře prodávat. Peněz přibývalo. Otázkou je, za jakou cenu? Nepřetržitá práce doma na computeru mnoho hodin přes půlnoc. Bdění do páté hodiny ranní bývalo spíše pravidlem. Záhy si domů opatřil další přístroje, několik serverů mu hučelo i v kuchyni. Zakoupené kancelářské křeslo špatné výšky si nevyměnil – „neměl čas“, raději se hrbil řadu měsíců v přikrčené pozici jako závodník… a ani jako ten závodník nevnímal fyziologické signály svého těla. Zanedbával pití, jídlo, zpětně připouští, že možná i to včasné vyčůrání se.
Co Hynka do zběsilého závodu hnalo? Za největší slast považoval vyřešení softwarového problému a „korunovaci spravedlivým výdělkem“. Prožitek únavy proti tomuto nastavení neměl žádnou šanci, jak by potvrdili všichni hráči hazardu či závislí na videohrách. Pro relaxaci musel k něčemu sáhnout a čím byla „tráva“ častější, tím více si později vybírala svou daň: Emoční dno. Bylo mu bídně, a navíc se urologické bolesti stupňovaly. Nakonec THC opustil. Se zlou se však potázal – už první den po vysazení se spustil intenzívní svist v obou uších…Hynek se ocitl v pasti.
Začal své příznaky studovat, opatřil si dokonce knihu o tinnitu. Snažil se vypozorovat, kdy a jak TO přichází, jak a s čím TO souvisí? V noci měl zaplaťbůh klid, to příznaky zaspal, ale už 5 minut po probuzení ho doslova lapily. Zajímavé zjištění učinil v koupelně – po umytí obličeje nastal klid! Ruch běžného dne je rovněž dokázal zamaskovat, zato v klidu nastávalo pravé peklo. Poznal, že určité situace mu pískot v uších spouštějí. Kupříkladu pohybové aktivity. Na rozdíl od tinnitu bývaly projevy prostaty spíše celodenní, naštěstí mírnější. Zahlédl i vzájemnou souvislost obou dějů – zdálo se mu, jako by ty zvukové frekvence přicházely z prostaty… Později v terapii potvrzuje: „Ano, jako bych slyšel svou vlastní prostatu!“
V psychosomatické literatuře „se našel“. Nabyl jistoty, že jeho příznaky jsou právě tohoto druhu. Za každou cenu se jich chtěl zcela zbavit, proto dorazil.
Již na konci prvního sezení mapujícího „krajinu“ jeho příběhu vytanuly první cíle našeho společného setkávání: „Přál bych si, abych přestal přemýšlet o bolestech a tinnitu a přestal je cítit. A taky abych si uměl oddělit osobní a pracovní život, najít nějakou bariéru proti sezení u počítače pozdě do noci! Zejména druhý z cílů lze považovat za základ Hynkova utváření nového vhledu na souvislosti jeho osobního i pracovního života s jeho utrpením.
K celkovému zahlédnutí Hynkova příběhu je dobré znát i jeho historický kontext: Hynek vyrůstal s matkou, jeho biologický otec bohužel tragicky zahynul pět týdnů před Hynkovým narozením při autonehodě. Máma byla dle jeho slov „hrozně úzkostná“ a upnula se na něj jako své jediné dítě. Ačkoli si později našla dalšího partnera, její strach o syna nepolevil. To je pro něj svazující. Otčím jej za svého života vedl k hokeji, hrával jej dokonce závodně, ale pro Hynka spíš převažoval stres nad potěšením. Školu taky nesnášel, kašlal na ni. Byl vůči autoritám v opozici, jak na základce, tak na průmyslovce, a stejně tak i na vysoké. Nakonec pedagogickou fakultu nějak dokončil, ale nikdy se učitelem nestal.
V mládí, jak přiznává, dosti „paříval“ – pil jak alkohol, tak energetické drinky, a pak v 18 letech (světe div se – v 18 letech!) prodělal cévní mozkovou příhodu. Šlo o ischemickou variantu s nálezem krevní sraženiny – trombu, jenž ucpání mozkové cévy způsobil. „Vyvázl“ s afázií, nemohl tedy vůbec mluvit. Pravostranná hemiparéza mu zneschopnila pohyb – nemohl chodit, ani si nic dominantní rukou podat. Naštěstí se z toho dostal – za přispění lékařů, logopedů a fyzioterapeutů. Z děsivé situace vypichuje ten nejhorší myslitelný dopad na teenagera, a sice společenskou újmu, vyvázání se z vrstevnické komunity s pocity vyděděnce opuštěného zdravými. Handicapovaného. Naštěstí mrzákem nezůstal, řeč i hybnost se časem přece jen navrátily a on znovu vstoupil mezi druhé. Máma se na něj samozřejmě ještě více upnula. Po ztrátě manžela byl náhle v ohrožení její jediný syn…
Ⅰ. Setkali jsme se prvně rok před sepsáním této kazuistiky. Zaposlouchal jsem se do Hynkova životního příběhu, do líčení jeho strastí. V jeho projevu byla až nápadná stručnost, na některé otázky odpovídal jednoslovně, až pak upřesňoval. Řeč byla znělá, výrazná, tempo bylo svižné, někdy až zbrklé, vnímal jsem, že „někam spěcháme“…Po salvách několika rychle vyřčených slov následovala opakovaně odmlka. Vedlo mne to ke zpomalení mých vlastních slov v našem rozhovoru, kdy jsem se snažil porozumět jeho základní situovanosti ve světě. Kladl jsem důraz na to, abychom více prodlévali u právě vyřčeného…a nechali tak vyvstávat nové souvislosti a významy. V rámci vrozumívání (daseinsanalytický způsob vedení rozhovoru) do Hynkova příběhu jsem poměrně autenticky poukázal na to, jak bych se v jeho situacích cítil já. Jaký by pro mne byl domov obestavěný hučícími počítači a pracovními úkoly volajícími po vyřešení. Možná se Hynkovi ukázala souvislost způsobu jeho existence se zdravotními obtížemi právě tehdy, možná už o ní přemítal dříve… Každopádně toto propojení dokázal k mému překvapení již tehdy začít přetvářet v určitý plán ke změně a vsazovat ji do svých přání a očekávání od psychoterapie.
Ⅱ. Při druhém setkání se noříme hlouběji do detailů jeho života. Hynek posiluje své předsevzetí změnit život, více jej „vyspárovat“, aby mu byl srozumitelnější, sestavit jej do přehledných jednotlivostí, umět je oddělit. Postavit hráz jednolité bezhraniční mase pracovního zadání a nekončícího prodlévání u pracovních povinností. Zatím se pohybujeme v teoretické rovině, jak by šel život zařídit jinak…
Ⅲ. Na třetí setkání přichází Hynek se sluchátky s nastaveným tzv. bílým terapeutickým šumem pro zamaskování tinnitu, pořídil si je sám, poté co prostudoval odborné texty. Nejen syčení je horší. Opět se vplížily i bolesti prostaty. Přibylo mu práce, a Hynek nyní vidí její jasný vliv na zhoršení svých příznaků. Z rozhovoru vyvstává konkrétní nápad – rozvíjet více svůj volný čas. Je odhodlán zařadit do svých odpolední i na víkendy napevno svůj oblíbený golf, který jej vždy přivede na jiné myšlenky a „vyčistí mu hlavu“. Prvně v sezení rovněž dochází k pevnému předsevzetí oddělit domov od práce, která mu jej bezohledně okupuje.
Ⅳ. Na další sezení přináší Hynek přímo „seznam“ změn od toho minulého. Pronajal si pro svou práci kancelář ve městě. V ní sedí přesně do osmnácti hodin. Maximálně! Jak zdůrazňuje. Zajímám se, jak mu v tom je. Zažívá nový pocit – těší se domů, ale také ráno do práce. Doma už večer nikdy nepracuje. Líčí zajímavou zkušenost – když večer otevřel mobilní telefon, udělalo se mu zle, a okamžitě se mu zhoršil tinnitus. Má tedy jasný důkaz pro souvislost mezi způsobem svého života – „svým fungováním“ jak říká technologickým jazykem, a svými tělesnými strastmi. Tělo ho už nechce „pustit“ do bezbřehé pracovitosti. Příznaky jej vlastně směřují k možnostem, jež jsou pro něj dosažitelnější, nemusí se už přemáhat přes své limity. Šumění v uších je mírnější a méně časté. Taktéž je už delší čas bez bolestí v pánevním dnu. Přišel rovněž na významnou skutečnost, že zásadní roli hraje pozornost, kterou svým příznakům věnuje. Platí to hlavně o těch uších. Když se na ně „rozpomene“ a věnuje se jim, je to jako by si zesílil šum do sluchátek. Rovněž si uvědomuje „spojené nádoby“ obou příznaků, jejich „dvojhlas“ – někdy převažuje jeden, jindy druhý anebo na něj útočí oba. Naučil se chodit spát pravidelně mezi desátou až jedenáctou večerní, upravil si denní i večerní režim, neprokrastinuje s mobilem ani s počítačem.
Chtěl by se dnes v sezení zabývat, čím to je, že má takový sklon se přetěžovat, chtěl by to konečně pochopit! Téma je otevřeno k prozkoumání ze všech stran, což činíme… Nakonec se mu nejvýrazněji ukazuje to, jak celoživotně potřebuje dokázat těm druhým „že na to má“! Odkaz tohoto zjištění k tehdejšímu zážitku handicapu po mozkovém infarktu je zcela zřejmý. Jak ho to tehdy jen společensky ponížilo… byl přece invalidou! Není divu, že když vstal z lůžka, musel ukázat, že má tah na bránu, že má výdrž! „Lehké to ale fakt nebylo, říká, bál se šíleně o své zdraví, do toho ještě stres doma, matčin první partner totiž pil, doma byly hádky…Dokonce myslí, že díky tomu je z něj takový ten „tenzní typ“ s třesem, vnitřním neklidem, musí třeba pořád hýbat nohou nebo si kouše nehty…
Ⅴ. Následující sezení otevíráme tématem Hynkova klinického zlepšení – urologické bolesti zažil jen výjimečně, a tinnitus jen přes den, a čistě jen když na „něj myslel“. Má jej tedy vlastně pod kontrolou. Akorát se to někdy trošku zvrtne, ale už se umí vrátit „zpět“ a odpoutat od něj pozornost k vnějšímu světu. Stále se drží své pracovní „deadliny“ do 18. hodiny, ale musí přiznat, že je to těžká zkouška. Vědomě se nutí k odchodu z kanceláře. Připouští prvně nahlas, že je na své práci závislý. Vytvořil si aspoň v Excelu časový rozvrh, takový harmonogram svého celého dne. Jsou v něm okénka práce a odpočinku, snaží se svým „jízdním“ řádem řídit. Sděluje, že už se mu líp odděluje pracovní a osobní život…Docházíme i k tématu jeho vztahu s přítelkyní. V něm je velmi spokojený: „Jsou si s partnerkou strašně podobní, žijí spolu a oba dva stejně, ona je profesionální „ajťák“ a stejně pracovně nastavená. Akorát je bez potíží, na rozdíl od něj. A teď je „super“, že i ona úplně souhlasí se všemi těmi změnami, co se dějí…Děti zatím nejsou na pořadu dne, ale někdy v budoucnu by je chtěli… Přiznávám, že se mi hlavou honí množství otázek po společném soužití a jeho skutečné podobě. Ponechávám však na Hynkovi, co sám předestře.
Ⅵ. Po půl roce terapie (dlužno přiznat, že s velkými 3 – 4týdenními rozestupy mezi sezeními) se Hynek učí žít se svým tinnitem. Přes den jej neslyší nebo jen ve chvílích ticha, už se tím ale nestresuje, to je velká změna. I dole v pánvi je to lepší, vnímá jen občasné tlaky. Má však tendenci se více pozorovat a je úzkostný ze svého stavu. Vnímá své potíže jako důsledek „jakoby zesílených nervových drah“. Je teď senzitivní vůči svému tělu. Dřív jeho signály nevnímal a nerespektoval…Teď je bere jako nápomocné, ukazují mu potřebu oddechu. Na druhou stranu ho ta citlivost děsí. Vnímá však naději, že se příznaků jednou úplně zbaví. Uklidňujícím večerním rituálem je pro něj četba beletrie, příznaky pak nepřijdou. Je rád, že si jeho hlava umí odpočinout, a také že „je čistý“ od všech látek, co kdy užíval. Dosáhl vyrovnanosti osobního a pracovního života. Pracuje do 6, čte, hraje golf, je v pohybu, a vztah s partnerkou považuje za silný a slibný – „prostě se našli“
Ⅶ. V příštím setkání odhaduje bolest prostaty už jen na 5%. Vyšetření neprokazuje bakterie, byl na kontrole.
Přináší vlastní psychosomatické porozumění svému trápení – za tělesnou reakci považuje bolesti prostaty, za duševní tinnitus. V hlavě se mu to obojí propojí do spojených nádob. Na mé podotknutí, že to působí jakoby „slyšel svou bolest prostaty“ souhlasně přikyvuje a dodává, že by nikdy nevěřil že toto je možné! Každopádně mu pomáhá nový harmonogram jeho života, „jede podle excelové tabulky“. Je to velká změna od časů, kdy dělal do 5 do rána. Teď spává 7,5 hodiny a stačí mu to. Naučil se vnímat svůj tinnitus jako signál k dřívějšímu ulehnutí. Bere ho jako pomocníka. Jelikož si všímám jeho opakovaného zívnutí, možnou známku únavy, ale i uvolnění, upozorním jej na tento projev. Nemá o něm ani ponětí a ukazuje se, že nevnímá únavu ani uvolnění. Překvapil jsem ho. Sám dochází k závěru, některé tělesné signály ještě nevnímá, a že by to rád změnil – zkusí si zapisovat počet zívnutí, aby si svou tělesnost uvědomil ve větší šíři.
Ⅷ. Po tři čtvrtě roce od prvního sezení přináší Hynek velké změny. Konečně sehnal vyhovující prostor pro práci, pronajal si kancelář a „odlifroval“ tam veškeré počítače z domova. Pracuje stále od 9–18, víkendy má volné, práci si domů nenosí! „Je to paráda“, říká s nadšením! Těšení se do práce i domů trvá. Přítelkyně je rovněž spokojená z nového života, z klidného domova. Harmonogram v tabulce jej nutí dodržovat řád, a to je dobře.
Ⅸ. Na dosud posledním setkání Hynek radostně hlásí, že „bolesti dole“ už vůbec necítí. Tinnitus má jen když si „na něj vzpomene“. Naučil se preventivně přepnout pozornost, když se myšlenka na šumění objeví. Daří se mu i lépe vnímat další tělesné signály – ucítí-li vzadu na krku napětí ve svalech, uvolní si je protažením. Ale přesouvání pozornosti a umění myslet na něco jiného pomáhá suverénně nejvíc! „Moje hlava se pod vlivem tinnitu před časem naučila interpretovat i běžný šum, co má každý, jako něco, co tam nepatří. Tak ji to holt odnaučuju“, říká.
Když někdy sklouzne k nedodržení svého režimu, rychle se mu to vymstí. Přímo „zabijákem“ je pro něj pohled na telefon před spaním po 9. večerní. Pochopil, že v ten čas už musí relaxovat, směřovat vše k usnutí. Pokud se tinnitus projevuje, pak nejčastěji před usnutím a po probuzení. Vyplývá z toho pro něj řešení – nastavit si striktní režim, což znamená zkrátit čas na zbytečné přemýšlení. Říká tomu „mikrooptimalizace“ a spočívá ve zkrácení času usínání i času v lůžku po probuzení. Ptám se, jak vidí svůj pokrok po stránce jeho tempa? Absolvovali jsme všehovšudy osm sezení, ptám se na tom devátém. „Upřímně, vidím se jako člověk, co mu všechno dost dlouho trvá, vlastně i ten „nájezd“ těch bolestí byl pozvolný, a taky mi trvalo, než jsem si vůbec něco uvědomil a začal se sebou něco dělat. I ten nákup lepšího křesla, jak mi trval! Vlastně mi do toho zapadá, že i ta práce mi vždycky dlouho trvala, a proto se to pak vleklo až do rána…“
Teď je ale Hynek velmi vděčný za své zlepšení a vnímá ho jako velký pokrok.
Jak lze daseinsanalyticky nahlédnout na předloženou kazuistiku mladého muže?
V úvodní fázi terapie, v rámci tzv. vyrozumívání jsem se porozhlížel v Hynkově světě a snažil se v něm zorientovat. Zahlédl jsem jeho technicistní vztah k sobě i ke světu, kdy dlouhý čas se sebou zacházel jako s výkonným strojem, počítačem, jenž se sám programuje na dlouhou výdrž bez ohledu na stav svého zdroje. Svůj život často pojmenovával, tak jak to v dnešní době činí i mnozí jiní – jako „fungování“. I své dva nepříjemné tělesné příznaky Hynek nahlížel s distancí, jako by sám nebyl zároveň i svým vlastním tělem, ale měl tělo „k dispozici“, k pragmatickému a praktickému použití. Svému tinnitu a prostatickým bolestem porozuměl jako signálům zesílených nervových drah, jež mu rozrušují jeho každodenní všednost, „házejí pověstné vidle“ do jeho výkonnostně nastaveného bytí. Nebyl si zpočátku vědom jejich apelativního významu vůči jeho nesvobodnému zapuštění, kdy zůstalo jeho dasein uvězněno v daném způsobu existence, aniž by si toho bylo plně vědomo. Jinak řečeno, zdá se, že Hynek „na rozdíl od svých příznaků“ ohlašujících svým nepříjemným a vtíravým jazykem jeho zúžené možnosti bytí, sám nepovažoval po dlouhou dobu svou existenciální situovanost za problematickou.
V rámci další fáze daseinsanalytické terapie nazvané vrozumívání jsem ve své představě prodléval v okrsku Hynkova světa a zakoušel tíseň z omezení Hynkových svobodných možností. V úzkém koridoru vymezeném Hynkovým bezohledným workoholickým nastavením i fyzickou okupací jeho domova trvale pracujícími stroji mi bylo více než úzko.
Jaké cesty vedly k evidentně závislostně vyladěnému světavztahu (tedy vztaženosti ke světu) našeho pacienta? V terapii se ukázal jako zásadní jeho zážitek z mládí. Fatální omezení základních svobodných možností – řeči a pohybu na prahu Hynkovy dospělosti. To se později ukázalo jako hlavní hnací síla Hynkova snažení obstát a ukázat světu „že na to má“. Pokud „heideggeriánsky“ myslíme řeč jako zásadní existenciální určení člověka, vzdálil se tehdy Hynek zdrcujícím způsobem běžnému lidskému bytí i spolubytí s druhými. O to větší cenu pro něj měl pozdější návrat existenciálu řeči (jako základního atributu lidského bytí) a možností s ním spojených, především pak možnost návratu ke spoluobývání lidského světa (2).
V principu daseinsanalýzy je člověk živou a naslouchající bytostí mající řeč (1). A i naslouchání a jeho poškození vlezlým rušivým šuměním je o mnoho let dalším zásadním fenoménem nutícím Hynka se jím zaobírat. Máme uši, jelikož jsme bytosti nadané slyšením, můžeme tak nejen slyšet, ale i naslouchat či vyslyšet. A toto se právě nedařilo Hynkovi v modu přehnaného sebevydávání ve smyslu závislého prodlévání (3) u své jednotvárné práce vůči své tělesné existenci, svému péxis (tedy živoucímu tělu). Signály těla ohlašující stísněné možnosti fyzické existence (strnulý posed, ignorace fyziologických výzev) nebral na zřetel až do bodu nesnesitelných bolestí ze zánětlivého prosáknutí bakteriemi napadené mechanicky tísněné prostaty, významné složky pohlavních orgánů nezbytných k realizaci mužova předurčení k rozplozování či fyzické lásce a rozkoši. Lze se domyslet, jaký dopad tohoto omezení to vneslo i do Hynkova partnerského vztahu a intimního soužití. Negativní bakteriologické vyšetření za současného přetrvávání fyzické bolesti pánve podtrhuje význam bolesti jako silné výzvy ke změně v Hynkově způsobu existence.
Hynek naštěstí v terapii prokázal, že je obdařen hokejovým „tahem na branku“ vyvstávajícím z dřívější dramatické sebezkušenosti. Nakonec se svým osobitým způsobem dobral nového porozumění svému bytí. Když seznal, že existují spojnice mezi jeho utrpením a způsobem života, pragmaticky jej uchopil „novýma rukama“, zaplaťbůh již zcela pod jeho vládou. Svůj příbytek učinil znovu domovem, kde se lze chovat zcela svobodně a zažívat pocit bezpečí i blízkosti s partnerkou. Vymezil práci – své „psychoaktivní látce“ – pevně určené místo, odkázal ji „na tehdy a tam“ a ujařmil si své rozvržení svých všednodenních časových možností do podoby pevného ohraničení – vyspároval si den… Byl odměněn zážitkem úlevy a důkazem spojitosti všech pozoruhodných fenoménů, které v jeho životě vyvstaly. Vstoupil do mnohem bližšího vztahu se svou tělesností, nedělitelné a neoddělitelné součásti jeho bytí. Pomocí postupů všímavosti a odpoutávání nutkavé pozornosti směrem k příznakům vyrazil na cestu k úlevě. Ač nedosáhl kýžené stoprocentní ztráty svých obtíží, referuje opakovaně značnou spokojenost a radost z výsledku. Možná je to dobře, že není stoprocentní, a že občasný snesitelný fyzický signál je jeho novým mentorem a partnerem pro udržení dosažených změn. ¨
Po devíti psychoterapeutických sezení vedených v duchu daseinsanalýzy se Hynkovo bytí osvobodilo pro větší otevřenost jemu přiléhajícím možnostem. Jinak a poetičtěji řečeno: „Hynkova řeka života zmohutněla“.
Použitá literatura
1.Heidegger, M. (2002). Bytí a čas. OIKOYMENH, s. 198.
2.Králíčková, T. (2021). Na cestách (k) řeči. K předpokladům psychoterapeutické péče v perspektivách daseinsanalýzy. [dizertační práce]. https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/125428/140091219.pdf?sequence=1&isAllowed=y).
3.Kryl, M. (2024). Psychosomatický přístup z pohledu fenomenologické psychoterapie a daseinsanalýzy. Portál psychosomatiky ČR. https://www.portal-psychosomatika.cz/akce-pro-verejnost/
4.Růžička, J. (2023). Vy(po)rozumívání v daseinsanalýze. [Přednáška]. 34. česko-slovenská psychoterapeutická konference, 8.–11. listopadu 2023 Přerov. https://psychoterapeutickakonference2023.cz/
5.Růžička, J. (2021). Rozhovory v psychoterapii. Triton.
